Film 3x3D online (2013)

3X3D slouží jako aréna filmového experimentu, a to nejen ve smyslu technologickém (jde totiž o stereoskopický 3D snímek, tedy o formát, s nímž režiséři pracovali v rámci svých filmografií poprvé), ale především tvůrčím. Tři zcela odlišné, ne-povídkové filmy tří zcela odlišných režisérů spojuje námět: hledání vztahu mezi ochranou trvalých hodnot a přínosem inovace, mezi tradicí a emancipací, mezi historií, současností a výbojem do budoucnosti. Zatímco první z nich předestírá úvahu na rozverném historizujícím obrazu, zbylí dva se soustředí na reflexi historie, inovace a vývoje u fenoménu, který je jim nejbližší – u filmařství samotného. Všichni tři tvůrci pracovali s technologií S3D vůbec poprvé. Pro všechny se třetí dimenze filmu stala jedním z témat vlastního snímku. Všichni tři přicházejí s velmi originálními filmovými tvary. A přestože jejich díla jsou tak odlišná, mají velmi výrazné styčné body: tři filmaři, jejichž tvorba se kontinuálně tematicky vyrovnává s vlastní povahou umění, jemuž se oddali, nás upomínají, že třetí dimeze filmu je výzva možná stejně převratná, jakou bylo samotné rozpohybování dvojdimentionálního obrazu na konci devatenáctého století. Kdo ví, třeba nás už doopravdy čeká nějaké nové kino. „Just in Time"Petera Greenawaye tvoří tři sekvence opakující jednu sérii událostí v různých historických souvislostech. Velkolepá kostýmní podívaná, inspirovaná dějinami portugalského města Guimaraes, a přitom typická pro Greenawayovy opusy, poukazuje na fakt, že veškerá historie se uchovává v příbězích, které – obzvláště ty filmové – zajišťují, že se před divákem cosi minulého odehrává právě teď, just in time. Greenaway ve svém kvazihistorickém pseudodokumentu poukazuje na fakt, že historie i dokument jsou jen jedním z žánrů filmové tvorby, jen jedním z žánrů vyprávění, jež vždy předvádí v aktuálním čase děje pouze zdánlivě skutečné či jen zdánlivě minulé a zdánlivě „objektivní". „The Three Disasters" – Godardův nový sebereflexivní filmový esej zapojuje stereoskopii do úvahy jako reprezentaci našeho problematického vztahu k dvojrozměrné vizualitě – jako možnou snahu uniknout z nepochopeného 2D zobrazení do třetí dimenze. „Byl-li prvotním hříchem evropské vizuality vynález perspektivy, pak digitální technologie je už doslova vykradačem hrobu. Naše snaha ovládnout prostor nás připravuje o čas a paměť." Pêrova hraná burleska „Cinesapiens" – opět jde o ztvárnění historie kinematografie samotné –, vyzývá k opuštění „realistického" a důvěřivého přístupu k filmu, a horuje za tvořivé a okouzlené chápání, které se neomezuje na marné hledání a stabilizaci vztahu mezi realitou a její reprezentací na plátně, ale které je naopak odvážnou výpravou za osvobozenou realitou obrazu a pohybu. I Edgar Pêra tedy nakonec vidí v nástupu stereoskopie výzvu k tvořivé proměně filmování, k hledání nového uměleckého útvaru, hledání nové podoby filmu.(oficiální text distributora)