Film Melissokomos, O online (1986)

Melancholicko-filozofický portrét stárnoucího muže, který nedokáže najít své místo v moderním světě, a proto putuje po místech svého mládí a bilancuje svůj život. Snímek nabízí jednu z nezapomenutelných a famózním způsobem uchopených hereckých rolí tehdy šedesátiletého Marcella Mastroianniho. Stáří jako prostor pro bilancování a hledání skutečného smyslu lidského bytí, ale i historie a paměti národa – to je ústřední myšlenka filmu řeckého režiséra Thea Angelopoulose Včelař (O Melissokomos, 1986) – prostředního filmu z tzv. „trilogie ticha“, která vznikla v 80. letech minulého století a tvoří ji dále snímky Cesta na Kythéru (Taxidi sta Kithira, 1984) a Krajina v mlze (Topio stin Omichli, 1988). Angelopoulos napsal scénář společně s Dimitrisem Nollasem a Tonionim Guerrou – spoluscenáristou režiséra Michelangela Antonioniho a do titulní role včelaře hledajícího vlastní kořeny obsadil svého nejoblíbenějšího italského herce Marcella Mastroianniho. Vypráví příběh učitele v důchodu Spyrose, který opouští svou manželku a dceru a rozhodne se vrátit se k práci svého otce a dědečka – k včelaření. Putuje po Řecku, aby se vrátil do rodného kraje, a na své cestě se setkává se starými přáteli. Jezdí od města k městu, ve své paměti znovuoživuje vzpomínky a pokouší se urovnat si svou minulost v konfrontaci s rychle se proměňující přítomností. Osudový střet s mladou stopařkou (Nadia Mourouz), která ho bude na jeho cestě doprovázet, ho konfrontuje s mladou generací bez paměti a vztahu k minulosti. Přestože ho dívka provokuje a irituje, nachází v kontaktu s ní i jisté spojení s budoucností. Právě skrze ni si uvědomuje, jak se vytrácí historická paměť jeho země a jak rychle umírá tradice. Ale co může následovat? Angelopoulos si vybudoval charakteristický režijní rukopis, který byl nejednou srovnáván s poetikou filmů Andreje Tarkovského. Skrze své příběhy – filmy o putování – vždy variuje téma „cesty“, stáří, bilancování vlastního osudu i hledání kořenů. Ve spolupráci se svým stálým kameramanem Giorgosem Arvanitisem pak buduje dlouhé filozofující záběry, v tlumeném barevném ladění lehce zastřené všudypřítomnou mlhou. Právě tato dvojice je pověstná svou specializací na „plující“, dokonale choreograficky ztvárněné obrazy a patří tak mezi nejlepší tvůrce, pokud jde o zachycení krajiny. Podle Angelopoulosových slov je Včelař „film o tichu dějin, o lásce, o Bohu... Je to náznak beznaděje na konci života a můj hrdina je vězněm situace, když se pokouší komunikovat s minulostí. Včelaři jsou vlastně velmi poetické bytosti. Jsou spojeni s přírodou a sběr medu je něco jako umělecká činnost. Spyros se dorozumívá skrze své pocity, ale na konci své cesty dospěje k tomu, že už v tomto způsobu komunikace nemůže pokračovat. Jeho závěrečné zoufalé gesto, kdy se pokusí převrhnout včelí úly, je podobné tomu, když zemře sochař, na kterého se zhroutila jeho vlastní socha.“ - Pavla Bergmannová(Letní filmová škola)